Na tři desítky kilometrů spěje říčka Rokytenka ke svému ústí do Divoké Orlice u Žamberka. Od Anenského vrchu, pod nímž pramení, rosnými lučinami, rokytím, od něhož dostala název, lesy i houštinami, aby se znovu rozespívala v peřejích, zaříznutých do travnatých strání...
Ta říčka, po mnohá a mnohá pokolení nejkrásnější z krásných, ukrývala odjakživa nebývalé množství ryb. Především pstruhy, lipany, siveny, ba dokonce lososy. Ale také štiky, úhoře, okouny, kapry, jelce, parmy..
Zejména však petruzi bývali takové velikosti a lahodnosti, že se dostávali dokonce na císařský stůl. Když jimi pohostil Ferdinanda III. na žamberském zámku hrabě Jindřich Jan z Bubna, tehdy zemský hejtman v Kladsku, hned se panovník ptal, odkud ty krásné ryby jsou. Tak se dostala Rokytenka do císařského povědomí, ale nejen to: Aby si snad na pstruzích nepochutnával někdo jiný než panští a vyvolení, přikázal prý Ferdinand hejtmanovi, že se musí říčka před pytláky zamykat zlatým klíčem. A jen při jejím otevření a povolení gruntovního pána lze pstruhy lovit. Jinak budiž každému, kdo toto rozhodnutí přestoupí, hlava na místě sražena!
Že císař myslil svůj příkaz docela vážně, nechal hrabě Jindřich ten klíč v roce 1650 vyhotovit. Kdykoliv měl Rokytence začít lov pstruhů, naznačil fišmistr klíčem otevření řeky a po celou dobu lovu nosil klíč zavěšený na řetízku na svém hrdle. Po skončení lovu naznačil opět klíčem uzavření řeky až do lovu příštího.
Zdroj: Horský kurýr 2004.